Londýnská galerie Hayward hostí novou výstavu sochaře Anishe Kapoora, která na první pohled sahá po náboženských tématech, ale současně otevírá otázky o realitě, prostoru a čase, jimiž se zabývají fyzici. Recenzent časopisu New Scientist ji doporučuje jako zážitek, který vyvolává zároveň úžas, smích i odpor. Návštěvníci se v jednotlivých sálech setkávají s obřími zavěšenými objekty, zrcadlovými plochami z leštěné oceli i sochami připomínajícími lidské orgány. Expozice je otevřená do 18. října 2026.
- Výstava Anishe Kapoora probíhá v londýnské Hayward Gallery do 18. října 2026.
- Dominantou je 4,5tunové zavěšené dílo Mount Moriah at the Gate of the Ghetto.
- Několik prací využívá pigment Vantablack, který pohltí 99,96 procenta světla.
Zavěšená hora i černý portál otevírají jiný svět
Jedním z ústředních děl je gigantické, 4,5 tuny vážící Mount Moriah at the Gate of the Ghetto. Kapoor horu obrátil vzhůru nohama, zavěsil ji ke stropu galerie a ponořil do zářivě rudého pigmentu, který připomíná krev a obnaženou tkáň – nebo snad lávu. Dílo nese jméno podle biblické hory z knihy Genesis, kde měl Abrahám na Boží příkaz obětovat svého syna. Divák má pocit, jako by se ocitl v jiném světě, případně vstoupil dovnitř živé planety.
V dalším sále čeká práce Ha Makom – rozlehlá skalnatá karmínová krajina s obdélníkovým černým portálem uprostřed. Název pochází z hebrejského výrazu pro „to místo“ a podle Kapoora dílo čerpá z přítomnosti božského. Umělce inspirovaly také jeho návštěvy Uluru ve středu Austrálie, které označil za „nejnábožnější místo, jaké jsem kdy navštívil“. Černá prázdnota působí jako mimozemský artefakt připomínající monolit z filmu 2001: Vesmírná odysea.
Vantablack a leštěná ocel převracejí vnímání reality
Ha Makom patří k dílům, která pracují s pigmentem Vantablack. Jde o materiál vyrobený z uhlíkových nanotrubiček, jenž pohltí 99,96 procenta dopadajícího světla. Díky němu Kapoor vytváří zdánlivé propasti a trhliny v časoprostoru; výsledkem je závrať a zmatek, tedy pocit blízký tomu, co může zažívat fyzik snažící se porozumět struktuře reality.
Další díla stojí na leštěné oceli. Rozměrné zakřivené odrazné plochy podle recenze vzdorují nejen zkoumání, ale zdánlivě i Newtonovým zákonům. Jedno vypouklé tónované kruhové zrcadlo působí jako vada či pór v realitě, do něhož se návštěvník zahledí a pocítí zároveň tajemství i touhu.
Pomocí Vantablacku Kapoor vytváří voidy a zdánlivé trhliny v časoprostoru – zážitek, který ochutnává hranice mezi uměním a fyzikou.
Proč výstava stojí za pozornost
Součástí expozice jsou i znepokojivé, až šokující sochy představující lidské orgány. Některé jsou uzavřené v obřích průhledných plastových obalech, nabobtnalé a mokvající krví, jiné jsou navršené na velkých ocelových tácech. Označit je za viscerální je podle recenzenta silné podcenění.
Význam výstavy podle New Scientist spočívá v tom, že Kapoor – podobně jako další velcí umělci – zachycuje své porozumění světu a realitě způsobem, který doplňuje vědecké bádání. Pro čtenáře se zájmem o vědu i o současné umění tak nabízí neobvyklý průnik obou světů: náboženské a filozofické motivy se zde potkávají s otázkami o povaze prostoru a času.
Kdo plánuje cestu do Londýna, má na návštěvu čas až do 18. října 2026. Výstava je popsána jako zážitek, který provokuje úžas, smích i odpor v jediném okamžiku.
Láká vás propojení současného umění s otázkami fyziky a povahy reality? Napište nám, které z Kapoorových děl byste chtěli vidět na vlastní oči.
