Hubnutí a následné znovunabrání kilogramů nejsou selháním vůle, ale důsledkem biologie – to je hlavní poselství vědců Valdemara Brimnese Ingemanna Johansena a Christoffera Clemmensena, kteří své zjištění popsali v textu publikovaném prostřednictvím portálu The Conversation 3. srpna 2026. Podle jejich slov je lidský mozek doslova „naprogramovaný“ k tomu, aby ztracenou váhu bránil. „Není to vaše chyba,“ vzkazují autoři všem, kdo marně bojují s jo-jo efektem. „Mozek je impozantní protivník.“
- Podle výzkumu si mozek dokáže „zapamatovat“ dřívější vyšší hmotnost a považovat ji za novou normu.
- Po zhubnutí stoupají hormony hladu, sílí chutě a klesá výdej energie.
- Léky jako Wegovy a Mounjaro tlumí signály chuti, jejich účinek ale může po vysazení odeznít.
Vědci obracejí zavedené heslo „jez méně, hýbej se víc“
Autoři výslovně zpochybňují desetiletí opakovanou tezi, že hubnutí je prostě otázkou vůle podle vzorce „jez méně, pohybuj se víc“. Moderní věda podle nich ukázala, že to tak nefunguje. Když člověk zhubne, tělo reaguje, jako by šlo o ohrožení přežití: prudce stoupají hormony hladu, zesilují chutě na jídlo a organismus zároveň snižuje výdej energie.
„Jakmile bylo tělo jednou těžší, mozek začne vyšší hmotnost považovat za novou normu – za úroveň, kterou cítí potřebu bránit,“ shrnují vědci podstatu svého zjištění.
Kořeny problému hledají autoři u pravěkých předků
Aby vysvětlili, proč tělo takto reaguje, vracejí se autoři o stovky tisíc let zpět. Pro naše rané předky byl tělesný tuk otázkou života a smrti: příliš málo mohlo znamenat hladovění, příliš mnoho zpomalení. Tělo se proto stalo mistrem v ochraně energetických rezerv prostřednictvím obranných mechanismů zabudovaných do mozku.
Jak vědci upozorňují, tytéž mechanismy, které kdysi pomáhaly přežít nejistotu, dnes působí potíže. Ve světě, kde je jídlo všude a pohyb dobrovolný, se z výhody stala překážka. Právě proto podle autorů tolik lidí po dietě znovu přibere – a není to prý kvůli nedostatku disciplíny, ale proto, že „biologie dělá přesně to, k čemu se vyvinula: brání se hubnutí“.
Léky nabízejí naději, po vysazení se ale váha vrací
V této souvislosti autoři zmiňují léky na hubnutí, jako jsou Wegovy a Mounjaro. Ty podle nich napodobují střevní hormony, které mozku říkají, aby zkrotil chuť k jídlu. Ne každý na ně ale reaguje dobře – u někoho jsou obtížně snesitelné vedlejší účinky, u jiných nevedou k úbytku váhy vůbec. A často platí, že po ukončení léčby se biologie prosadí a ztracená kila se vrátí.
Pro čtenáře to znamená důležité rozlišení: dostupnost takové léčby neruší přirozený sklon těla k obraně hmotnosti. Autoři nicméně naznačují, že budoucí terapie by mohly tyto signály tlumit i po skončení léčby, což zůstává předmětem dalšího výzkumu.
Dobré zdraví není totéž co „správná váha“
Zajímavý je i posun v tom, jak vědci definují úspěch. Podle nich se ukazuje, že dobré zdraví není totéž co „dobrá váha“. Pohyb, kvalitní spánek, vyvážená strava i duševní pohoda mohou zlepšit stav srdce a metabolismu, i když se číslo na váze skoro nehne.
Autoři zároveň zdůrazňují, že obezita není jen individuální problém. K řešení jejích příčin je podle nich potřeba celospolečenský přístup – od zdravějších školních obědů přes omezení reklamy na nezdravé jídlo cílené na děti až po plánování čtvrtí, kde má chůze a jízda na kole přednost před auty. Vědci upozorňují také na raná období života, od těhotenství zhruba do sedmi let, kdy je systém regulace hmotnosti obzvlášť tvárný.
„Obezita není osobní selhání, ale biologický stav utvářený naším mozkem, geny a prostředím, ve kterém žijeme,“ uzavírají autoři.
Praktická rada, kterou z jejich textu čtenář odnese, zní: méně se soustředit na drastické diety a víc na udržitelné návyky. Podle vědců pomáhá regulovat chuť k jídlu například kvalitní spánek, zatímco pravidelný pohyb – i obyčejná chůze – zlepšuje hladinu cukru v krvi a zdraví srdce.
Zažili jste sami efekt, kdy se po zhubnutí kila znovu vrátila? Napište nám, jaká strategie vám v boji s váhou nejvíc pomohla.
